Žijeme v době, kdy víkendy trávíme v obrovských nákupních centrech. Pramálo nás zajímá, že tyto nákupní centra pomalu likvidují drobné prodejce. Ano, ty malé prodejce, kterým naši politici po roce 1989 slibovali světlou budoucnost. Ty prodejce v jejichž obchůdcích se cítíme, tak jako doma. Vždy nás přivítají vřelým a milým úsměvem. Jsou nám k dispozici, když si nemůžeme vybrat a kdy tápeme mezi regály. Ty malé prodejce, kteří svůj obchůdek budovali vlastníma rukama. Kteří se těšili na svoje pravidelné zákazníky. Na zákazníky, ze kterých se postupem času stanou známí, kamarádi, přátelé. Kteří se budou pravidelně a rádi vracet do jejich obchůdku.
Nemám rád velká nákupní centra. Nikdy jsem se v nich necítil dobře. Je to shluk zmatených lidí, kteří s tupým výrazem v obličeji a plnými taškami bloudím těmi velkými prostory. Bloudí, protože nevědí kam dál. Který obchod ještě navštívit. Co dalšího koupit. Motají se mezi sebou, narážejí do sebe navzájem těmi objemnými taškami. Taškami, ze kterých koukají svetříky, kalhoty, bundy, boty. Věci, které dávají na odiv ostatním. Všechna ta loga jako by volala, dívejte se všichni, co jsem si to koupil. Dívejte se a záviďte. Nejlépe, když z toho kousku něčeho visí cenovka s co největší částkou. Ano, nákupní centra, to je takové lidské dostihové závodiště. Kdo rychleji a a za co nejvíc.
Smutné jsou pohledy do dětských koutků v obchodních centrech. Děti si tam sice hrají. Ale nebyli by šťastnější, kdyby si mohli hrát venku. S kamarády, na čerstvém vzduchu? A nejvíce mne dojímá, když ty děti pozoruji, jak si hrají na obchod. Chápete to? Jako kdyby nestačilo, že musí trávit s rodiči celý den v nákupním centru. Rodiče je "odloží" do dětského koutku, protože není nic horšího, než plačící, hladové, či jinak unavené dítě v oddělení svetříků. Oni si chuděry malé ještě hrají na obchod. Ale ne na ten, který jsem popisoval na začátku, ale na ten, kde musí trávit dlouhé hodiny.
A ještě jeden aspekt má nakupování v obchodních centrech. A to je anonymita. V menším městě, které má jedno, maximálně dvě OC to je asi problém, ale Praha, to je ráj anonymity.Nejlepší je jet na druhý konec Prahy. Tam je minimální šance, že potkáte někoho známého. Někoho, kdo vás bude sledovat při vašich nákupech. Kdo bude pečlivě sledovat co nakupujete a za kolik nakupujete. Není totiž nic horšího, když nevíte kolik soused utratil za tu báječnou lampu, kterou vy byste si samozřejmě nekoupili. Z vesela se můžete procházet celým komplexem OC, pozorovat svoje "spolubojovníky" a čerpat inspiraci. V případě velké únavy se můžete posadit do nespočet café koutků. A s kousek něčeho sladkého čerpat síly do dalšího boje.
A přitom v našem okolí je nespočet obchůdků, kde obdobné věci koupíme také. Zřejmě za cenu o něco vyšší, ale rozhodně od usměvavého prodavače. Od prodavače, který nemá nacvičený povinný úsměv, ale usmívá se, protože má rád svoji práci a své zákazníky. A stanete-li se, takovým, jako rodinným zákazníkem, zjistíte, že i vás baví, se vracet do "svého" obchůdku.
Žádné komentáře:
Okomentovat