Loutkoherec

Jako loutkoherec si občas připadám při venčení našich pejsků. Jeden vlevo, druhý vpravo. Vodítka se překříží, ruce zamotají. Nechápu, že nemohou oba čuchat na stejné straně chodníku. A oni nechápou, že mi to vadí.

Loutkoherci mají těžké povolání. Vodit figurky je pěkně náročné. Dávat pozor, aby se vodící provázky nezamotaly, dá jistě velkou práci. Hlavně při akčních scénách. Třeba, když rytíři bojují, to se to míhá z jedné strany na druhou.

A tak je to i s našimi pejsky. Chvilku mám ruce rozpažené, pak hned připažené, levá dopředu, pravá dozadu a obráceně. Vodítka omotaná kolem těla, jsou nejmenší zlo. Ale pejskům to nevadí. Hlavně, když mohou za svým pachem.



Vypadá to, že nemáme psy vychované. Opak je pravdou. Vychování jsou dobře, ale venku potřebují trochu volnosti. Ve chvíli, kdy už je tahání a motání nepříjemné nebo se potřebujeme hnout z místa, dostanou povel a jde se pěkně u nohy a v klidu.