Moje zaměstnaní vyžaduje určitou dávku sociálního cítění. Bohužel ne vždy mohu říct, že cítím, ale o tom až jindy.
Když vidíte nemohoucí stařenku nebo stařečka, kterého rodina nechala svému osudu a odjela na chalupu, lyžovačku nebo kamkoliv a oni se celý víkend musejí o sebe starat, i když jim jakýkoliv pohyb dělá problém, ve většině lidí se projeví sociální cítění. Dotyční se pak brání, že starouškům připravili vše k ruce, ale jak jim vysvětlit, když staroušek po pádu nebo jiné "nehodě" zkončí v péči lékařů a zdravotnického personálu vůbec. Opravdu měli vše potřebné po ruce.
Vždyť si to může každý vyzkoušet. V sobotu ráno si k posteli připravte vše, o čem si myslíte, že budete celý den potřebovat a ulehněte do postele. Zaručuji vám, že dřív nebo později zjistíte, že vám něco chybí a nutně to potřebujete. A teď nastává dilema, co s tím? Vydržet to nebo se pokusit si pro to dojít? Málo kdo vydrží si dotyčnou věc odpustit a vyrazí pro ni. Zdravý člověk s tím nemá problém, vstane, veme si to a šup zpatky do postele. Ale hůře se pohybující člověk nebo člověk imobilní s tím problém má. Nezřídka pak dochází k pádu a ke zranění. V lepším případě se dotyčnému podaří dovolat se pomoci, v horším je nalezen rodinou při návratu domů. O tom, že jde o traumatizující záležitost, ať ze zranění či psychickou, vůbec netřeba polemizovat. Délka hospitalizace se pak úměrně odvíjí podle rozsahu zranění, ale i podle psychických následků, z prožitého traumatu. A přitom stačí tak málo.
V současné době existuje mnoho služeb, ať už soukromých nebo státních, které jsou schopny zajistit potřebný servis pro lidi, kteří nejsou schopni se o sebe plnohodnotně postarat.
Než odjedete na chalupu, lyžovačku, dovolenou, nebo jinam a máte doma staršího, nemohoucího, imobilního rodinného příslušníka, udělejte si chvilku a pokuste se mu poskytnout odpovídající péči v době vaší nepřítomnosti. Vždyť neni nic horšího než vidět trpět blízkou osobu.
I my jednou budeme staří.
Žádné komentáře:
Okomentovat