Na vzdělání se nemá šetřit ...

.., tak to už jsem chtěl napsat včera. Celý den jsem se k tomu nedostal. Ono se to stejne vztahuje k úterý. Ke školnímu úterý. Konečně je opraven automat na kávu. Sešli jsme se u něho tři spolužáci. První vhodil minci, navolil kávu a získal ji. Byl jsem druhý. Vhodím minci, navolím kávu s mlékem a cukrem + mléko a cukr navíc. Mám to tak rád. Automat se zatřese, oklepe a já upíjím z kelímku kávu. Třetí v pořadí vhodí příslušný obnos, navolí kávu a .... A kde je kelímek? Kelíme k není. Káva protéká od odtokové mističky a mizí vstříc čističce odpadů. Koukáme a smějeme se. Smějeme se jen dva. Třetí nevěřícně zírá do míst, kde je obyčejně kelímek s nápojem. S nadávkou na rtech a bolesti v sanicích odcházíme od automatu. Ve třídě rozebíráme situaci. Vesměs se smějeme. Přeci jen, cizí neštěstí pot ěší. Za chvíli vchází do třídy spolužačka a s úsměvem na tváři nám vypráví jak si koupila kávu a z automatu ji vypadli dva kelímky. Nápoj, již byl jen jeden. Tř ída propuká v obrovský smích a poškozený kolega v tiché zoufalství. Radíme mu, ať neváhá a jde zkusit štěstí ještě jednou. Vždyť přeci na vzdělání se nemá šetři t.