10 otázek pro ... @PanKecup

Že každý živočišný druh hovoří vlastní řečí, ví už každé dítě. Že se lidé pokoušejí porozumět řeči zvířat, je věc stará mnoho desetiletí. Že se lidé pokoušejí sestrojit "překladač" zvířecí řeči, je sice stále v rovině utopie a fantazie, ale kdo zná Arabelu a Zlatovlásku, ví, že nic není nemožné. Dost již fantazírování. Co by člověk dal za to, rozumět svému domácímu mazlíčkovi. Z výrazu zvířecí tváře, můžeme poznat různé nálady a pocity, ale pořád to není, jak když by k nám zvířata mohla promluvit. Ale je mezi námi kocour, se kterým si povídat lze. A co víc, svoje pocity sdílí mezi své sledě. Jak úchvatná věta. :)) Dovolte mi tedy, abych v dalším pokračování 10 otázek pro ... přivítal @PanKecup.

1.) Ahoj, mám velkou radost a určitě nejen já ;-), že jsi přijal pozvání k rozhovoru v rámci projektu 10 otázek pro ... Věřím, že pomocí překladatelky to zvládneme, levou zadní :-) Na úvod, jako všechny hosty před tebou, tě požádám, aby ses představil našim čtenářům.
 Ahoj! Já děkuju za pozvání, odpovídám a vrním si u toho blahem!! Jsem kocour, jak asi všichni vědí, takže skromnost mi není vlastní, tím pádem můžu v klidu říct, že jsem fakt krásnej a chytrej zabiják komárů, rybenek a ostatní havěti, co se dá v bytě najít. Jsem pražská náplava - narodil jsem se v jedné stodole v jižních Čechách, ale když mi byl tak měsíc, zavolali mě do Prahy, že je tu potřeba někoho adoptovat. Tak jsem si adoptoval jeden pár, kterej se bohužel začal množit :-/ Ale (čas na vyzdvihnutí zásluh)! On nechtěl kočku, že je člověk psí. Po chvilce začal říkat, že psi sou lepší než kočky, kromě našeho Kečupa. Teď už na mě (a kočky) nedá dopustit... A jen tak mezi řečí - ptát se kastrovanýho kocoura na to, jestli klást otázky v ženským nebo mužským rodě mi přijde trošku nepatřičný ;)

2.) Jaká je Praha, očima měsíčního kotěte?
 Tak se stodolou se to srovnat nedá! Navíc mě přestěhovali do něčeho, co vypadalo jako králíkárna (ale menší). A pak to začalo, že mi Prahu ukážou... pche! Vzali mě autobusem k doktorovi na nějaký blbý injekce! A nechali mi zničit všenky od mé rodiny! Ale jinak dobrý, co jsem ze stodoly neznal je kocouří samoobslužný bufet - oni tomu myslím říkají odpadkový koš (slyšel jsem fámy, že venku jsou větší a říká se jim popelnice, ale tomu nevěřím). No a ve stodole mě taky nikdo nechtěl mazlit, voni pořád, ale já se nedal! Ha!

2a.) A jak Prahu vidí už velký, dospělý, kocour?
 Zjistil jsem, že se od stodoly zas tak neliší - je to jeden velkej chlívek! To samozřejmě žertuju, Prahu mám rád. Ve stodole nebyly třeba světla tramvají na zdi, že jo... Bohužel mě nepouštějí do víru velkoměsta, ani o dvě patra nad nás, kde jsou dva zuřiví psi a já bych je chtěl strašně moc srovnat do latě. Zatim mě na schodech vždycky odchytli dřív.
 Párkrát mě ven vzali, ale to se kolem sesypali odrostlí Vetřelci z celýho širokýho okolí. A co chtěli? Muchlat mě!!! Zabijáka!!! Takže už mi to ani tak neva, že sedim doma na okně a okusuju kytky. Uvidíme, jestli mě vezmou aspoň někdy do vnitrobloku, kterej teď po přestěhování máme. Slyšel jsem, že tam chce ona udělat Vetřelcovi velkou bedýnku s pískem - asi když nechce chodit na záchod, tak na to půjde po našem! Já mu klidně ukážu, co se s takovou bedničkou dělá, že jo...

3.) Říká se, že pes se naučí bydlet s člověkem, ale u koček je to obráceně. Tam, kde bydlí kočka, musí se člověk naučit bydlet s ní. Je to pravda?
 To bych řek! U nás je mi to všechno perfektně přizpůsobený, ha! (až na Vetřelce teda a chybějící kočičí dvířka a to, že dostávám hlavně granule a že tu nejsou myši a že mi nenechávaj stále puštěnou vodu a že nesmim žrát kytky a že neumím otevřít ledničku a že nesmím olivy...)
 Ale ono obecně se o rozdílech mezi psem a kočkou dost nakecá... hlavně vědci to dost zkoumaj. Nejradši mám to, že pes u mrtvýho pána čeká a smutně kouká, kdežto kočka mrtvolu povečeří... a já se ptám: když budete někde zavření s mrtvým "nejlepším přítelem" nebo mrtvou kočkou a nebudete moct ven. Vokoušete je, nebo budete smutně koukat a umírat hlady?!?! Aha...! Pokud to druhý, tak jste evolučně slepá ulička!! Pokud to první, vyvodíte z toho, že k psovi nebo kočce nemáte žádnou emocionální vazbu? Ne, jen, že máte pud sebezáchovy...

4.) Co takový kocour celý den dělá? Původně jsem tedy myslel ... celý den sám doma ..., ale v tvém případě to asi neplatí, být sám doma.
 Většinou plánuju kočičí nadvládu světa, úmyslně šířím toxoplazmózu a... teda, teď jsem se přeřekl, chtěl jsem říct: spím, lovím rybenky, jím, občas shodím nějaký ten květináč, škrábu gauč, ignoruju granule, snažím se otevřít dveře a ledničku a podobně. A jelikož tu vážně skoro pořád někdo je, tak ještě žebrám, číhám v tunelu, laskavě si s nima hraju, provokuju Vetřelce, ignoruju Dvojku...

5.) Co pro tebe znamenal příchod Vetřelce a Dvojky do domácnosti. Byl jsi připravený, že potřeby divokého zvířete budou odsunuty do pozadí?
 Začalo to slibně (sice vypadala, jakože snědla - co snědla, spolkla! - kočku), byla víc doma, víc vařila, víc si se mnou hrála, pořídili mi postýlku... ale pak přinesli řvoucího Vetřelce. Očuchal jsem ho, nelíbil se mi, tak jsem ho ignoroval, že časem zmizí. Nezmizel. Rostl.
A věřte nebo ne, pořád roste, je pořád u mě doma a ještě ani kastrovanej neni!!! Ale aspoň už zjistil, jakým způsobem jsem ochotnej si s nim hrát, taky mě rád krmí a rád kouká jak jim. (Občasný tahání za krk, nohy, ocas se taky zlepšuje...) Takže začal bejt v pohodě a ... BUM!... přivezli Dvojku. Takže začínáme nanovo. Já jim říkal, že pokud to myslej vážně, že to se radši odstěhuju, ale jim to moc nevadilo a odstěhovali se se mnou. A jelikož Dvojka řve víc než řvával Vetřelec, občas si s Vetřelcem vystačíme při hrách sami. Což je situace, kterou jsem teda ani ve snu nečekal!

5a.) Víš co je na Vetřelcích nejlepší? Že vyrostou a pak tě nechají na pokoji. Do té doby to musíš vydržet. Ale pak ti bude smutno, že si s tebou nikdo nehraje. Nezkoušel jsi nájemníky poprosit, aby ti také pořídili kamarádku, když se sami rozmnožují?
 No jo, ale abych už nebyl zakopanej někde pod keřem, než vyrostou!! No, já už se rozmnožovat nemůžu (a že kočičí rod tim přijde o sakra geny!!!) a o kamarádech jsem ještě moc nepřemýšlel. Obávám se, že kotě by teď Vetřelec asi udlachmal, ale zas by mohlo jezdit těma náklaďákama, do kterejch já se nechci vejít, že jo... Co jsem je adoptoval, tak jsem poznal jen jednoho dalšího kocoura a to byl strýc Šmudla - toho jsem měl moc rád! (on mě nesnášel, prý si je adoptoval dřív) Tak by mě zajímalo, jestli bych teď já byl starej nevrlej, vedle mladýho roztomilýho! I když strejcovi bylo 14, mě budou teprvá 4!

5b.) A co zkusit přemluvit Vetřelce, aby ti nějakého kamaráda venku našel. Oni jsou na to dobří! A ty jejich oči, když prosí: "To je tak krásné koťátko! A jak je smutné, že je samo, vezmeme si ho domu. Prosííííííííím!!!!!!"
 Když já si nejsem jistej, že jsou natolik inteligentní, aby pochopili, že všechno tohle se skrývá v tom "Mňák", který by ze sebe jako jediný vypotil Vetřelec... A Dvojka zatím jen řve :-/ Takže se obávám, že žádnej kamarád zas tak rychle nepřibude. Ale budu doufat - je jaro, tak třeba někde nějaký kotě bude! Chtěl jsem napsat vyplave, ale to v souvislosti s kotětem není zrovna ok...

6.) Je jaro, všechno pučí a kvete, to musí být pro tebe ráj, když se doma objevují nové a čerstvé květiny, přibývají větvičky s poupaty a rozkvetlými květy. Je s čím si hrát, co okusovat, ničit. To musí být "kočičí ráj na zemi".
 Jak bych to řek... jelikož u nás kytky ve váze z neznámé příčiny samy padají asi tak po 5 minutách, tak už je sem moc nikdo nenosí. Na Velikonoce mi přinesli osení, který pro mě udržovala, to se musí nechat, dokud z něj nezačali lízt brouci- který já nejím (sic!!!). Ale začíná sezona megakomárů a much, tak snad nestihnou přidělat sítě do oken! Jinak kočičí ráj by to byl, kdyby mi sem jednou za čas přilítla dobře vykrmená sýkorka, kterou bych moh rozsápat a rozcupovat v jejich posteli!

6a.) A spát s nimi, tě nechají? Válíš se jim rád v posteli?
 Občas s nima spim, ale nějak jsem je pořádně nevycvičil (inu starýho člověka novejm kouskům nenaučíš...) takže se vrtěj. A to mě jako dost vadí. To odcházím. Dřív jsem chodil budit, ale teď už mi za to nestojej. A Vetřelcovi svou postel na noc pujčuju a nechodím tam. Teď jsem dostal novou, tak jsem spokojenej, jen ten Vetřelec mi tam na noc prostě zas chodí. Ale! Snažím se ho vystrnadit. Když je v posteli, těsně před usnutím, jdu se mu ukázat, nebo začnu dělat bordel, aby se zas probral. Však ona si časem rozmyslí mi ho tam dávat spát.

7.) Ti tak přemýšlí, kdo je v té domácnosti, tvůj,  nepřítel č. 1?
 Jelikož jsem na vrcholu potravního řetězce naší domácnosti, v podstatě nemám přirozený nepřátele... bejval to Vetřelec, takže předpokládám, že tuhle úlohu zastane brzo Dvojka. Vetřelec, ač mě dost šikanuje, tak je celkem parťák na hraní v tunelech. Občas je nepřítelem ona - když mi třeba dá maso a já si ho odnesu k Vetřelcovi, nebo na stůl... a pak ho tam nechám (protože mam špatný zuby a třeba mi nejde úplně ukousnout), tak by mě nejradši uškrtila.
 Ale! Teď jsem si vzpomněl! Největší nepřítel je ten blbej vysavač, co mě chce pokaždý sežrat! Ten je na vrcholu!!! Já se schovávám a on mě pronásleduje! Mám vždycky co dělat, abych zachránil kožich!
 Ale jinak se nebojím nikoho a ničeho! (proto mě taky nechtěj pouštět ven, abych neútočil na tramvaje a zuřivý psy)

7a.) Dokážeš si představit život na svobodě?
 No jasný! Viděl bych to asi takhle... ráno bych vybral nějakou popelnici, pak bych sežral pěnkavku. Když by se mi zrovna chtělo, rozsápal bych nějakou tu tramvaj, který tu divoce žijou. K obědu bych si dal kapsičku, který jsou venku určitě taky na každym kroku. Odpoledne bych potrénoval lov psů! Mezi tím bych sem tam občas spal, to je jasný. V nějaký měkký posteli! A v noci bych zpíval a hulákal a rval se s kocourama a plánovali bysme to ovládnutí světa... teda bavili bysme se, kde jsou nejlepší myši, sem chtěl říct! Jo jo, divočina se předemnou třese, asi proto mě nechtěj pouštět ven!

8.) Jak se ti daří utajit před světem schopnost odesílání tweetů? Pořád si jen a jen kočka! :-D
 Pche! To říká jen a jen člověk?!?! My kočky náhodou máme dost vyvinutej devátej smysl (kolik jich máte vy?? Ha??), který je zrovna o vycítění hesla wifiny. Takže základní problém vyřešen. No a pak už to jde samo... nerad bych zacházel do detailů, abych něco neproklecnul. Jen řeknu, že co ona trůní doma, tak už na Twitter nemůžu tak často, takže má aktivity hluboce upadla, což je velká škoda pro celý svět a budoucí generace.

8a.) Myslíš, že jsi průkopníkem ve světě zvířecích štěbetálků, nebo jsi se nechal inspirovat. Sleduješ nějaké další zvířecí "kamarády"?
 Ač jsem se inspirovat nenechal, ale rovnou jsem si založil účet, tak jsem pak zjistil, že Twitter je plnej koček, psů, morčat, králíků, koňů, kanců spousty další havěti. Například kolonie koček z úesá je dost velká a pořád si vzájemně retvítujou a podlejzaj a taky pitvořej jazyk. Já bych třeba nepoužíval purrfect, jak to dělaj oni. Tohle naštěstí tady nedělá snad nikdo, koho znám. Jako že bych třeba psal mňaudělí místo pondělí a tak...

9.) Se kterým štěbetálkem by sis rád přečetl rozhovor v některých dalších 10 otázek pro ...?
 To už je konec? No dobrá... tak já bych po kocourovi uvítal třeba robota @cotomate, nebo zkušenou krotitelku Vetřelců @tereza_steflova (jak to proboha vsechno stíhá?!), nebo i jednu postavu historickou a tou je @FrauSchischma, nebo @Tichotlapka!

10.) Konec to ještě být nemusí, hezky se s tebou povídá, jen zjišťuji, že jaro se nám přehouplo do léta a čtenáři by se rozhovoru také nemuseli dočkat. :)) Což by mne moc mrzelo. Takže teď již opravdu poslední otázka - Je něco, co by si na sebe chtěl prozradit a na co jsem se nezeptal?
 Co bych tak ještě mohl prozradit... jen takový drobnosti - jsem multilingvní kocour, co žije v bilingví rodině (já se dva jazyky doučil, ale oni pořád dělaj, že mým jazykem nemluví, pche!), miluju olivy (fakt hodně), tuňáka, brambory, salát, no prostě jsem docela všežravec. Do vany jsem v životě spadnul jen jednou, ještě nikdy jsem nezmohnul (teda první měsíc si nepamatuju), v dopravních prostředcích si rád hlasitě zpívám, nerad si ničím škrabadlo, tak radši brousím dráp kdekoliv jinde, nechutná mi voda z misky, ale jen tekoucí nebo z kytek... A to je tak ten základ o mě...

10 otázek pro ... @VonWrath

Co mě na rozhovorech baví? Je to skutečnost, že se při nich přenášíte přes různá témata, která se vzájemně prolínají a doplňuji a najednou se přistihnete, že mezi nimi vyplave na povrch něco zajímavého, co by asi jinak zůstalo ostatním utajeno a skryto. Tady, se to najednou vynoří, tak nějak automaticky, nenuceně, skoro by se dalo říct, až omylem, jako by to host ani nechtěl říct. Jak je to jednou venku, je potřeba takovou příležitost uchopit, nepustit, ba naopak je potřeba ji rozvinout a naservírovat na zlatém podnosu hladovému čtenáři. A to se přesně stalo s mým dnešním hostem. Vítejte u dalších 10 otázek pro ...

1.) Ahoj, vítám tě u 10 otázek pro ... Vážím si, že sis našel čas a odvahu k rozhovoru. Jak asi tušíš, jedním z předchozích hostí bylo přání, abys dalším hostem v 10 otázkách pro ..., byl ty. Je to novinka a mě se celkem líbí, že sám zpovídaný si vybere, kdo by měl být dalším hostem. Přehraje tím svoje pocity, ze začátku rozhovoru, na dalšího "štěbetálka" a mě tím ušetří spoustu času, s přemýšlením, koho pozvat k rozhovoru.  Hned v úvodu tě poprosím, aby ses představil čtenářům.

Ahoj, jsem Marek Nawrath a to příjmení není žádný umělecký pseudonym, jak se lidi často domnívají. Vystudoval jsem matematiku na UP v Olomouci a většinu svého profesního života jsem učil matematiku, fyziku a informatiku holky na střední zdravotnické škole. Čerstvý drb: v pololetí jsem ze školy a ze školství odešel.

Více než matematika a technika mě vždy lákalo psaní. Psal jsem do jednoho regionálního deníku, do jednoho zajímavého magazínu, psal jsem blog v době, kdy to ještě nebyl mainstream :-) a nějakými texty otravuji neustále. V nejbližší době mi vyjde knížka, ale to asi pro čtenáře nebude žádná novinka.

Hodně dobře se cítím v přírodě někde mimo civilizaci. Oblíbil jsem si rumunské Karpaty, ale rád prchám do lesa i u nás v Jeseníkách, kde žiji odmalička.

Hodně čtu, nejraději detektivky jaké píše třeba  Johan Theorin, Peter May nebo Jo Nesbø. Rád relaxuji u zajímavé muziky. Mám doma hodně slušnou sbírku hudby všech možných žánrů.

Jsem hodně velký introvert, takže spíš než na bujarých akcích je možné mě zahlédnout na procházce s kokršpanělkou Niki. Proto ten úvodní obrázek od choti Starého Mrzouta.

1a.) Vystudoval jsi matematiku a učil jsi informatiku na zdravotní škole. Jak se člověk k tomu dostane, vyučovat tento předmět, na "čistě" holčičí škole? Proč ne někde na všeobecném gymnáziu, kde bys své znalosti a schopnosti mohl předávat studentům, kteří v tomto oboru pokračovat v dalším studiu?

Před lety jsem se stěhoval za láskou a hledal místo. "Zdrávka" zrovna hledala učitele mé aprobace a mně ta nabídka zaujala. Škola sídlí v krásné budově, která je památkově chráněná a to mě taky dost motivovalo. Jsem tak trochu staromilec a pracovat v prostorách, kudy "kráčely dějiny", má pro mě jisté kouzlo. Nemluvě o tom, že se v té budově neustále pohybovalo několik stovek půvabných dívek. :-)

Myslím si, že určité matematické vzdělání by měl mít každý. Matematika tedy patří i na zdravotní školu. V případě informatiky, které jsem se v posledních letech věnoval na 90 %, je to zcela bez diskuzí.

1b.) Informatika a informační technologie, na nás číhají doslova na každém kroku. Měl jsi možnost se s výpočetní technikou seznámit již před vysoko-školským studiem? Byl jsi takový ten mladý a zapálený jedinec, který hltal každou informaci o nastupujícím fenoménu a chtěl proniknout do jejich tajů, i když v té době, to byly krůčky, malé, až úsměvné?

Nikdy jsem nebyl takový ten typický ajťák. Jsem uživatel, který byl okolnostmi dotlačen k tomu, aby se ICT věnoval trochu víc. Na dvou školách jsem byl takovým průkopníkem užívání IT při výuce i při administrativě, ale vždy to bylo proto, že jsem k tomu měl jako matematik nejblíž. Začátky byly opravdu úsměvné: počítač IQ 151 nebo Didaktik Gama, Basic, magnetofonové pásky, obří diskety, MS-DOS, T 602. Pak jsem se poprvé dostal k počítači od Apple a byl jsem uchvácen. Dnes nejsem "jablíčkář", ale na to první setkání s "Macem" jen tak nezapomenu. Stejně mě zasáhlo první setkání s internetem. Dodnes si pamatuji, že jsme u toho s kamarádem popíjeli Metaxu a já byl u vytržení.

1c.) Asi jsi musel mít rád matematiku od mala, když jsi ji posléze studoval a nakonec i vyučuješ. Nebo jak se to stane, že člověk začne studovat čísla? Jejich posloupnost a kombinace, které vytvářejí nepředstavitelné rovnice. Já jsem jimi fascinován, ale vůbec jim nerozumím. :-D Nelákala tě taková ta "obyčejná" klukovská povolání, jako popelář?

Ono je to s tou matematikou trochu jinak. Mně šlo od mala tak nějak všechno kromě manuálních činností. Na základní škole jsem měl pořád samé jedničky bez toho, že bych se učil. Na gymnáziu jsem pak docela vynikal v několika předmětech a matematika byla jedním z nich. Nebylo to ovšem tak, že bych matematiku nějak miloval. Prostě jsem s ní neměl problémy. Proto mě učitelé posílali na matematické olympiády a já občas nějak uspěl. Stejně tak mě třeba učitelka biologie tlačila do nějaké činnosti v jejím předmětu. Pracoval jsem například na projektu o souvislosti mezi výskytem lišejníků a znečištěním ovzduší. Spočívalo to hlavně v tom, že jsem lítal po lese a mapoval výskyt lišejníků v různých lokalitách. Tělocvikáři mě zase posílali na závody v přespolním běhu a běhu na lyžích, protože jsem tenkrát závodně běhal. V češtině jsem zase měl jakýsi úspěch při psaní slohovek a při recitaci. Češtinář po nás vyžadoval rozbor básnické sbírky a recitaci vybrané básně. Mě to tenkrát až tak moc netěšilo, ale vždy mě za můj výkon dost chválil. Takže jsem nebyl žádný malý génius, který by ležel v číslech. Všechno mi tak nějak šlo včetně drobných průšvihů. Dostal jsem třeba ředitelskou důtku za úmyslné narušení branného závodu a na konci třetího ročníku jsem nedostal vysvědčení, protože jsem si pro něj přišel nevhodně oblečen a upraven (džíny, vytahané triko, dlouhé vlasy a muří noha na krku).

Popelářem jsem samozřejmě chtěl být. Pak jsem chtěl dělat to co táta. Ten pracoval na horizontální vyvrtávačce a návštěvy v jeho práci mě strašně bavily. Pak jsem chtěl být učitelem jako vzdálená teta, do které jsem byl tajně zamilovaný. Na gymplu jsem se pak ustálil na novinařině. Od prvního ročníku jsem to uváděl ve svých představách o své budoucnosti a něco málo v tom i dělal. Výchovný poradce ve mně ovšem viděl inženýra a tímhle směrem mě tlačil. Bohužel, tenkrát měl výchovný poradce velkou moc. Když po sté opakoval, že na žurnalistice nemám šanci, vzdal jsem to a šel studovat matematiku.

1d.) Vlohy pro výpočetní techniku a informatiku, se tedy u tebe projevily tak nějak samozřejmě, ruku v ruce se světem čísel. Vždyť co je virtuální realita, než svět 0 a 1. :-) Kdy poprvé jsi poznal, že to je to, co by tě mohlo provázet životem?

Jak jsem už uvedl, k informatice jsem byl tak trochu dotlačen. Když jsem začínal učit, nikdo ve škole o ICT nic moc nevěděl, automaticky to házeli na matikáře. Moc jsem se nebránil, protože mi ten svět jedniček a nul připadal tak nějak v pořádku. Líbí se mi ten systém algoritmů, ta logika, kterou neokecáš. Na vysoké škole patřila matematická logika k mým nejoblíbenějším předmětům. Možná je to nějaký můj únik před světem, který je těžko uchopitelný, ale prostě v tom světě jedniček a nul vidím jasný systém a pořádek. Pak zase mám potřebu z tohoto světa prchnout do přírody a nechat ji na sebe působit. Jenže i tady člověk naráží na určitý systém, určitý řád, jasnou logiku. Taky ho často negativně narušuje :-) To jsou ovšem úvahy na celou knihu, ne na krátký rozhovor. :-)

Zpět k otázce. Nemohu říct, že bych nějak náhle poznal, že mě informatika bude provázet životem. Tak nějak přirozeně do mého života zapadla vedle spousty jiných věcí, které můj život dělají takovým, jaký je.

2.) Kdy na tebe "dýchlo" kouzlo sociálních sítí? Byl to pro tebe "blesk z čistého nebe", po kterém jsi začal pátrat, jak to vlastně funguje a co s tím? Která soc. síť pro tebe byla "ta" první, která nejoblíbenější a kterou a jakým způsobem používáš nyní?

První byl Facebook. Začal jsem s ním v době, kdy tady o něm padly první nesmělé zmínky. Po nějakém čase mě vypátraly studentky a pak se strhla lavina - během chvilky jsem měl spoustu "přátel". Díky tomuto začátku jsem si tuhle sociální síť rychle oblíbil. Na své příspěvky jsem totiž měl pořád nějaké ohlasy. Brzo jsem začal Facebook používat také při výuce. Než bych na něj nadával nebo ho dokonce blokoval ve školní síti, snažil jsem se nějak využít toho, že je u studentů tak oblíbený.

Pak jsem si jednoho dne pořídil Twitter. Vůbec jsem téhle síti nedokázal přijít na chuť a brzo jsem to vzdal. Pak jsem se pustil do kvalifikačního studia pro ICT koordinátory. Jako závěrečnou práci jsem si vybral téma "ICT v učitelově praxi". Jako přirozená součást tohoto tématu mi přišly sociální sítě. Založil jsem si tedy pár nových účtů a obnovil činnost na Twitteru. Nějak jsem pochopil o čem Twitter je a rychle si mě získal. Dnes je pro mne tou hlavní sociální sítí a třeba Facebook používám jen ze setrvačnosti. Facebook mě hodně nakrkl tím, jak dnes pracuje se zobrazováním obsahu. Jenom doufám, že to snad nepostihne i Twitter.

3.) Pomalu a jistě se z tebe stává jeans fashionblogger ;-) Po psaní básniček, najednou móda?

Cha, bál jsem se, že tahle otázka přijde! :-D Příčin téhle mojí nové aktivity je několik. Nikdy mi nebylo šumafuk, co si oblékám. Když jsem začal učit na zdravotní škole, řešil jsem, jak se oblékat do třídy plné holek. Aby to mělo trochu úroveň a zároveň abych nepůsobil jako potrhlý matikář. Džíny a košile tohle, dle mého soudu, splňují. Zároveň jsem byl vždy trochu vybíravý, takže jsem vyhledával značkové oblečení. Nedávno jsem dostal možnost spolupracovat s obchodem, který nabízí zboží těch nejlepších značek džín, takže skoro denně se v tomhle zboží virtuálně přehrabuji. Zároveň jsem měl potřebu vrátit se k psaní blogu, který jsem asi před pěti lety zrušil. Ten teda byl spíš o muzice. No a všechno se to spojilo díky jednomu mému vtípku, který byl pochopen vážně. Popisuji to v prvním příspěvku. Zatím mě to docela baví, vkládám tam věci, které třeba až tak s módou nesouvisí. V poslední době je tam na závěr vždy nějaká muzika, moje vlastní fotky z výprav do hor, informace o lidech, kteří mě něčím zaujali, upoutávky na jiné blogy... Rozhodně se nepovažuji za odborníka na džíny a už vůbec ne za odborníka na pánskou módu. :-)

4.) Zeptám se na něco, co jsi nakousl hned v úvodu, co "štěbetálci", kteří tě na Twitteru sledují vědí, nebo mají alespoň o tom tušení a ostatní čtenáře to jistě bude zajímat a to je tvoje kniha Generátor prchavých okamžiků. Na Startovači se ti podařilo získat dvojnásobek požadované částky, na její vydání, což je úžasné a já ti k tomu blahopřeji. Jak kniha vznikala, z čeho je složená a kdy se na ni můžeme těšit?

Nevybral se dvojnásobek, ale trojnásobek částky, což mě fakt hodně příjemně překvapilo. Vznik knihy a pár zajímavostí kolem ní jsem napsal, a chystám se psát i po ukončení kampaně, na Startovači. Nerad bych se tedy nějak opakoval. Je to sbírka takových textových miniatur (záměrně neříkám básní), které jsem si řadu let psal do sešitu a později na blog. Když jsem se s jedním kouskem dostal až do almanachu Nejlepší české básně 2014, zrodila se myšlenka vydat vlastní knížku. Vybral jsem několik textů a našel nakladatele. Oslovil jsem Radka Petříka, s kterým tvoříme severskou detektivku Vibeke Björgen, zda by mi neudělal obal. Nakonec, díky vybrané částce, dělá kompletní grafiku a vlastně ilustruje každou stránku. Vypadá to, že ho to baví a celou knihu tak posouvá mnohem dál. Trošku se díky tomu odkládá termín dokončení, ale věřím, že nejpozději do začátku léta stihneme tisk, distribuci i křest a čekání na ni bude odměněno zajímavým výsledkem. Co v ní čtenář najde? Trochu poezie, špetku humoru, kávovou lžičku erotiky, hrst slovních hříček... to vše doplněné Radkovými kresbami. Zájemce bych znovu odkázal na informace na Startovači.

4a.) Jak začala tvoje spolupráce s @Radecho a The Zeitung na severské detektivce Vibeke Björgen? Kdo tě sleduje, ví, že první příběhy byly textové na tvém Twitter profilu. Až později, kdy už měla dvojice severských detektivů mnoho příznivců, dostaly jejich příběhy (případy), samostatnou rubriku na The Zeitung.

Lidi, kteří si Vibeke oblíbili mi dávali návrhy, co s ní podnikat dál. Někdo byl pro delší texty, někdo rovnou pro knihu, někdo navrhoval komiks. Začal jsem uvažovat o "stripech" a sondoval, zda by to lidi bavilo. Zároveň jsem oslovil kamaráda, který dělal komiks, ale nějak nebyl schopný se rozhoupat. Mezitím se ozval @Radecho s tím, zda ještě někoho hledám a tak se začala rýsovat tahle spolupráce. Nějak se to ovšem vleklo a mezitím začal vycházet tištěný The Zeitung a Starý Mrzout navrhl, že by tam mohla vycházet na pokračování Vibeke v podobě krátkých povídek. Pár dílů vyšlo, pak se to zastavilo a po čase se zase ozval Radek Petřík. Nyní tedy Vibeke vychází už osmnáct týdnů v podobě těch typických čtyř okýnek.

4b.) Je možnost, že bychom se dočkali i knižního komiksu?

Pokud bude zájem, tak snad jo. Nemám zcela jasnou představu o tom, jak moc to lidi baví. Návštěvnost je slušná, ale zda je to na knihu si netroufám odhadnout. Až bude venku Generátor, uvidíme, co s Vibeke. Tady chci poznamenat, že tohle je na twitteru skvělé. Umožňuje vzniknout a prosadit se zajímavým projektům. Generátor by se bez twitteru neprosadil, Vibeke vznikla jen díky twitteru. To jsou ovšem jen takové drobné legrácky. Na twitteru vznikají nebo díky němu získávají popularitu zásadnější projekty. Např. Tak jde Zeit, Holky Futsalky, zájem o rugby... V poslední době mě hodně zaujal server TaPolitika, který také má své kořeny na téhle síti. Twitter je pro mě zdrojem spousty zajímavých informací, zábavných i serioznějších.

5.) Na jaký projekt se v současné době soustředíš nejvíc? Vibeke vs. jeans fashionblog?

Teď hlavně řeším, jak se uchytit mimo školství. :-) S Vibeke má teď práci hlavně Radek, já jen vybírám z databáze libret. "Fešn blok" dá práce víc, i když to tak podle výsledku nevypadá. :-) Já hlavně prostě potřebuji psát. Tweety, příspěvky na blogu, textové miniatury, dialogy k Vibeke... Pořád se mi v hlavě líhne spousta nápadů, ptákovin i vážnějších věcí. Díky silné introverzi nemám jinou možnost dostávat tohle vše ven. Internet je pro mě takovým zdravotním ventilem :-)

5a.) Prozradíš něco o svých plánech mimo školství?

Budu trochu mlžit, neboť je to hodně čerstvé. Dal jsem si do léta čas na rozhodnutí s tím, že jsem uvažoval i o práci na volné noze. Nedělal jsem si ovšem žádné iluze o tom, že se snadno uchytím. Hledal jsem tedy i práci u zaměstnavatele. Zaujala mě nabídka malé, ale renomované firmy, poslal jsem žádost a šel na pohovor. Nevím, zda se takové věci stávají běžně; přijali mě ještě během pohovoru bez toho obligátního "ozveme se vám". Bude to pro mě úplně nová zkušenost. Já totiž zatím jen učil. Měl jsem pár prací bokem, ale nikdy jsem nepracoval v soukromém sektoru na plný úvazek.

6.) Asi je ještě brzy přemýšlet co tě čeká o letních prázdninách, nebo dovolené. Kdy začínáš plánovat dovolenou a kde, jak a s kým ji prožiješ?

Zatím o dovolené nemám jasné představy. Rád jezdím do Rumunska na přechody hor. S přítelkyní zase vyrážíme do hor v ČR nebo na Slovensko. Pronajmeme si nějakou chaloupku a vyrážíme na výlety s naší kokršpanělkou Niki. Léto ovšem mám rád i doma na zahradě. Bydlíme v podhůří Jeseníků, les máme za humny a na zahradě s knihou a mátovou limonádou z vlastních zásob se člověk cítí dobře. Co nás moc neláká jsou tradiční letoviska někde u moře. Naštěstí náš vztah ke klidu a pohodě mimo davy lidí je vzájemný. :-)

7.) Klid a pohoda, je důležitá. A může při tom vzniknout i zajímavá myšlenka, nápad, nebo snad i inspirace k něčemu zajímavému. Napadají tě takové věci spíš v době klidu a volna, nebo spíš ve stresu? Osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší nápady přicházejí, když je člověk v časové tísni. Jen je horší si je zapamatovat. Občas si je ani nestačím zapsat, poznamenat. Pak tvrdím, že to nemohlo být nic důležitého. Jak to máš ty?

Mně vyhovuje klid. Stres mě občas dožene k zajímavým věcem, ale nejlepší nápady se mi líhnou v klidu a míru. Funguje dokonce taková pozitivní zpětná vazba. Zajímavý nápad, který z onoho klidu vzešel, mě povzbudí, tohle povzbuzení mě ještě více zklidní a rozpoložení pro vznik dobrých napadá se zvyšuje. Zas mě něco napadne, to mě potěší a zklidní... :-)

Abych to zas nepřehnal. Také určitá ztráta komfortu, fyzické nebo psychické vypětí apod. bývají u mě zdrojem inspirace. Jednou jsem byl třeba na hřebeni rumunského pohoří Paring vystaven několika hodinovému útoku větru a deště. Když jsme pak docela vyčerpaní našli ke skále přilepený přístřešek, napadl mě tento text:

Hluboko v Karpatech

bojují kapky deště

s kapkami hruškovice

7a.) Aha, krizové situace tedy podporují tvoji tvořivost. Jde to tak udělat i s představivostí? ;-)

To nevím. já mám spíš opačný problém. Mám hlavu plnou různých fantazií a potřeboval bych je spíš krotit. :-) Neustále se mi stává, že díky tomu, jak mi myšlenky divoce poletují, mám problém soustředit se. Jdu z patra dolů do lednice pro dvě věci, přinesu jednu nějakou jinou, ale spolu s ní nějaký nápad. :-) Někdy je to ovšem i docela nebezpečné. Občas bych si třeba nejraději zakázal jezdit na kole po městě. :-)

7b.) Na kole po městě, výlety do hor, je to pro tebe relax a chvíle, kdy si "vyčistíš" hlavu a řešíš pak problémy s větším nadhledem a lépe se ti soustředí na pracovní povinnosti?

Dá se to tak říct. U mne je to ovšem až součást životního stylu. Pobyt v přírodě, v lese, výstup na nějakou horu apod., to vše dost nutně k životu potřebuji. Nevyhledávám moc akce, kde je spousta lidí, nejsem lev salónů, neobrážím plesy, zábavy a mejdany. Raději jsem někde v lese sám nebo s nejbližšími. Stejně tak si ovšem "vyčistím" hlavu doma na terase s knihou. Když to shrnu, vyhovovalo by mi, kdyby i ty pracovní povinnosti byly spojené s pobytem v přírodě. A taky třeba spojené se psaním. Skvělá by byla chata v horách (samozřejmě s připojením k internetu), kde bych rozjímal a tvořil. :-D

8.) ... s připojením k internetu ;-) Je možné v současné době fungovat bez internetu?

Přiznávám bez mučení, že si život bez internetu jen tak představit nedovedu. Umím si představit pouze dočasné fungování bez něj. Když například jezdím do Rumunska na přechod hor, není tam nejen internet, ale v mnoha místech ani mobilní signál. To je úžasná věc. Člověk má možnost mnohem intenzivněji prožívat okouzlení krajinou. To krátkodobé odstřihnutí je povznášející. Jakmile se ovšem vrátím domů, hned doháním, co jsem zameškal a sdílím fotky a zážitky z cest. Něco podobného v miniaturním provedení zažívám i při toulání se po českých horách. Mám s sebou (především kvůli bezpečnosti) telefon, ale během cesty jej nepoužívám.

9.) "Mít u sebe telefon, kvůli bezpečnosti, ale používat jej co nejméně." Myslím, že to je krásné zakončení našeho rozhovoru. :-) Děkuji ti, že jsi přijal pozvání, nebál ses a statečně odpovídal. Zeptám se tě, jako všech před tebou - Je něco, co bys nám chtěl o sobě prozradit a na co jsem se nezeptal?

Já děkuji za pozvání. Bylo zajímavé o některých otázkách přemýšlet. Chtěl bych na závěr říct, že jsem dost dobrý příklad toho, jak pozitivní vliv mohou na člověka mít sociální sítě, že je hloupé automaticky je odsuzovat. Jak už jsem psal, jsem dost uzavřený člověk; mám však velmi bohatou fantazii a potřebu něco sdělovat. Po mém vstupu na twitter jsem najednou našel způsob, jak ze sebe některé věci dostat. Mohu každý den někoho potěšit svými vtípky a mít z toho dobrý pocit, mohl jsem rozjet docela bláznivý projekt v podobě textů s Vibeke Björgen a díky twitteru z toho s profesionálním grafikem udělat pravidelně vycházející komiks, mohl jsem začít uvažovat o vydání knihy a díky twitteru na ni získat prostředky... Nerad bych zapomněl na to, že jsem na twitteru narazil na spoustu zajímavých lidí. Některé jsem poznal osobně a s některými jsem v elektronickém, ale docela důvěrném kontaktu. Několik lidí z twitteru mně hodně pomohlo v hodně těžkém životním okamžiku. Takhle bych mohl dál pokračovat, ale ať z toho není cukrová vata. Shrnu to:  twitter může být hodně hloupý sluha i docela zlý pán. Já v něm ovšem vidím šarmantní a inteligentní dámu, s kterou mohou být potíže, občas je náladová, občas je protivná, ale nakonec je člověk moc rád, že ji má. :-)

10.) Jak se říká: "To nejlepší nakonec!" Toto bylo opravdu moc hezké shrnutí, jak by se s Twitterem mělo pracovat a co by pro nás "štěbetálky", měl znamenat. Zmínil jsi, že jsi poznal mnoho zajímavých lidí, to zřejmě každý z nás, jinak bychom na Twitteru nebyli ;-) Rád bych z toho udělal tradici do dalších rozhovorů a tak se tě zeptám - S kým by sis rád přečetl rozhovor v 10 otázek pro ...?

To je strašně choulostivá otázka. Těch lidí, kteří mě zajímají je strašně moc. Abych neurazil nějakou dámu, tím, že ji nevyberu, jmenoval bych namátkou pár chlapů: @natoratomi, @zevloun, @jehudas, @cotomate, @jesisem... Tím nechci říct, že by snad @jesisem nebyl dáma.

10 otázek pro ... @rionka

Ahoj přátelé a kamrádi. Pomalu se blíží dvouleté výročí posledního rozhovoru projektu 10 otázek pro... a protože jsem nostalgický, stále jsem v sobě hledal sílu, která by mě vrátila do kolotoče otázek a odpovědí s uživateli Twitteru. Sama náhoda tomu chtěla, že jsem to nebyl já, kdo se rozhodl a řekl si: "Jdu zase do toho a začnu!", ale mail, který jednoho dne našel cestu do moji schránky. Připomněl mi, že "sláva" 10 otázek pro ... stále trvá, že jsou mezi námi lidi, kteří je čtou, ale hlavně, že je spousta uživatelů, kterým 10 otázek pro ... pomohlo najít zajímavé lidi a kterým 10 otázek pro ... Pardon, musel jsem si utřít slzu u oka. :-D Ten mail mě nakopnul a aby nezůstalo zase jen u slov, rovnou jsem autora pozval k rozhovoru a ona moje pozvání přijala. Přátelé, kamarádi, po dvou letech je tu opět 10 otázek pro ...!

1.) Ahoj, vítám tě v 10 otázkách pro... a hned, ať se nezdržujeme, poprosím Tě, představ nám sebe sama. :-)
Ahoj, já jsem Rionka a dělám obrázky. Jsem trochu trhlá, hodně barevná, umělecky založená osoba. Mám červené vlasy, zelený blog, rod ženský, osmadvacet let. Bydlím v Brně, ráda chodím/jezdím po okolí a fotografuju věci (lidi, akce, urbex, přírodu), chovám potkany, čtu knihy, píšu pro Fullmoon a kreslím. Většinu peněz vrážím do lístků na koncerty, sběratelství, korálků a výtvarného materiálu. Pokud mě potkáte na ulici a nevšimnu si vás, tak mě omluvte - často cestuju se sluchátky v uších a hlavou v oblacích. :)

2.) Jsi barevná, umělecky založená, kde kdo by mohl říct, že jsi extravagantní. Jak tě od "normálních" lidí odlišuje oblečení? Klasika, retro, hipster ......?
To se těžko definuje, dnes bych řekla, že od každého trochu. Studovala jsem textilní výtvarnictví, takže jsem takový exot, co osahává látky a doma má bedny materiálu, i když moc nešije... V pubertě jsem si hrozně moc oblečení předělávala a pokreslovala, protože na maloměstě v 90's prostě NIC pěknýho nebylo. Na střední jsem prošla mocnou gothic fází, kdy jsem měla všechno černé, černé a případně i černé; pak to zas přešlo. Obsesivně sbírám sukně a pruhované punčochy (láska!), ale pracovní týden i výlety do terénu stejně většinou trávím v kalhotách. Hipsteři mají některé prvky odívání celkem vtipné, ale není to můj styl. Celkově: textilní materiály, různé módní vlny a barvy považuju za zajímavou výseč života, inspiruje mě to jako koníček v souvislosti s malbou, designem a materiálem. Ale rozhodně podle toho nikoho nesoudím. Nepovažuju se za "trendy" ani "fashion girl" (lol), i když na ulici asi můj fialový kabát anebo zelené kalhoty trochu řvou :) Někdy mám pocit, že český dav je jedno velké šedohnědé moře, snad se to časem změní.

2a.) Je móda to, co tě "živí"?
Móda jako taková už ne. Po škole jsem trochu ztratila motivaci, nejsem dostatečně tzv. "soutěživá" a v kolektivu tehdy byli jiní talentovaní lidé se správně proříznutou pusou a méně nekonvenčním přístupem. (Můj styl kresby obličeje, resp. očí to vždy od p.ak.mal. strašně schytal, prý dělám ty bulvy odporné, hahaha. Fakt, že se moje specifická kresba dnes - against all odds - lidem líbí, mě těší a povzbuzuje.) Paradoxně naprostá většina lidí z mé třídy dnes už nekreslí... Zato já jsem chytla druhou mízu a strašně mě to těší.
Nicméně, kreslení mě neživí a zřejmě hned tak nebude. Zatím je to pouze vedlejšák, záliba, která z účetního hlediska nikdy nepokryje náklady. Na nájem si vydělávám prací hlavou: pracuju v centru Brna v jedné počítačové firmě. Mám práci na směny, takže je se mnou někdy trochu těžká synchronizace, ale zabývám se jazyky, vnitřnostmi webů a mluvením na lidi, což je celkově velmi zajímavé i vyčerpávající. Relax formou umělecké tvorby či útěku do přírody pak dává perfektní smysl.

3.) To chápu a rozumím tomu, mám to podobně. Myslím tím, utíkat do přírody, abych si po práci vyčistil hlavu. Ale vraťme se o pár let zpět. Čím jsi chtěla být, jako malá?
Když jsem byla malá, strašně moc jsem četla a chtěla jsem se věnovat psaní a ilustrování knih. Popsala jsem a pokreslila tuny sešitů napínavými příběhy s odvážnými holčičími hrdinkami. To mi v "opravdových" knihách vždycky chybělo - všechny zajímavé věci v soudobé literatuře zažívali jen kluci! Jedna z prvních "knih", kterou jsem takhle doma napsala, má na zadní obálce rok 1995. Chtěla jsem mít meč a koně a moře a křídla a hvězdnou bránu a vesmírnou loď a navazovat kontakt s jinými civilizacemi, nejlépe všechno zároveň - a hrdinky mých příběhů tuhle možnost samozřejmě dostaly. Fascinoval mě také komiks jako unikátní médium, zkoušela jsem kreslit i vlastní, ale skoro žádný projekt jsem nedotáhla do konce. Ke konci ZŠ jsem začala hodně psát, zajímala jsem se o fejetony, recenze, populárně-naučné psaní a publikaci do časopisů (blogy neexistovaly), přispívala jsem do školního časopisu, vyráběla spolužákům všelijaké obrázkové humory a později na SŠ vedla třídní kroniku. Samozřejmě to šlo ruku v ruce s nutností (ve vlastním zájmu) ovládnout počítač, naučit se správné hmaty, nekopnout si do vypínače v půlce dlouhatánského textu, umět shodit všechny aplikace, co školní Win95 zpomalovaly, aniž by se restartoval... a tak. Internet jsem potkala na ZŠ někdy kolem roku 1998 nebo 99 a šokovaně zjistila, že nejsem jediná divná osoba na světě. :)

4.) Na chvilku bych se zastavil u touhy, psát, malovat, publikovat. Chápu, že když pro člověka není něco dostupného, snaží se to sám vytvořit. Ať už jen pro sebe, nebo i pro ostatní. Proč ti zájem a touha psát pro holky dobrodružné příběhy, ilustrovat je, ovládat hlavní hrdinky, nevydržel i v pozdějších letech?
Musím říct, že tahle otázka mě zaskočila. Nikdy jsem si na ni sama ještě neodpověděla.
Pravděpodobně s tím souvisela škola, náhlý přechod samotáře do skupiny. Uvědomila jsem si, že neexistuju jen já a moje hlava. Začala jsem se pokoušet o interakci s jinými lidmi svého věku. Poučila jsem se, že moje barvité sny a knihy o tom, jak svými představami změním svět, nemají v kolektivu váhu. Nikdy jsem si to neuvědomovala, ale pravděpodobně jsem spíše introvertní druh. Ve škole jsem vyčnívala, nebyla jsem IN, nemalovala se, moc četla a dělala "klučičí" věci. Dětský kolektiv výčnělky neodpouští; čemu není rozumět, to odsoudí; co najde, nahlas přečte třídě a vysměje se autorovi. Pak jsem si už psala jen pro sebe - útržky myšlenek a dojmů, zážitky, průšvihy, interní sranda. Z puberty mám asi pětadvacet hustě popsaných "deníčků" (čeština bohužel nemá lepší slovo). Ve škole i mimo ni jsem se věnovala hlavně malování a nějak se mi v hlavě přeskládalo, že zřejmě dovedu lépe vyjádřit své pocity pomocí obrázků, než se marně snažit překládat své duševní pochody do zmatených vět. Soustředila jsem se na výtvarnictví a odešla na školu do Brna. Začalo mě bavit psaní blbinek pro lidi: prezentace, fejetony, recenze, slohovky na jakékoli téma, ujeté historky pro spolužáky. Osobní věci jsem vždy střežila za hradbou pestrobarevných ironií a sarkasmů. "Věci" však na pozadí vřely a po čase vybublaly v blog.
Ideální prezentace myšlenek či pocitů v digitálním světě podle mě musí kombinovat ta správná slova i ty pravé obrázky dohromady. Což je možná svým způsobem resurekce dávného snu o "obrázkové knížce". Chtěla bych mít víc času i odvahy pro nová média. Stále pociťuju potíže se sdílením - moc nekonzumuju, ale průběžně generuju mnohokrát víc tvorby, než ode mě svět viděl. Prostě o tom nemluvím. Občas nevěřím, že by můj nápad/pocit mohl "zajímat lidi", z reakcí mám iracionální strach. Pokud mám ale možnost oddychnout si od stresu, myšlenky se náhle poskládají samy v logický inspirativní celek, který mě těší a do světa se vydá úplně sám. Týká se to kreslení, focení i psaní. V kombinaci s prací s lidmi, která umí být vyčerpávající a deziluzivní, to se mnou není lehké. Všechno mi trvá, plánuju měsíc dopředu, nedokážu brzo vstávat a nesmím na sebe spěchat, jinak to nestojí za nic. V kontextu digitální doby jsem prakticky zaspala: na každém rohu teď najdeš někoho, kdo ti za $2 dokáže rychleji a s mnohem optimističtějšími komentáři vyrobit předmět, který poptáváš (hrnek, web, korzet, dětskou knihu) a navíc ti to ilustruje ve vektorech, což ani neumím, neb se láskyplně utápím v tradiční kresbě holýma rukama. Ráda rozvíjím absurdní vize a fandím moderním technologiím, ale nejsem absolutně vůbec praktická, zapomínám i vlastní hlavu a mám kdovíproč problém dotahovat plány do konce. Loni jsem nakreslila očičkatý kalendář ;-) považuju to za úžasný projekt, který miluju, ale v prosinci mi ze stresu krapítek hrabalo a chtěla jsem to celé zapálit (naštěstí se to nestalo). Dnes bych řekla, že to byl dobrý rok a že se mi daří, i když su někdy na palicu :) Možná jednou zjistím, co mám vlastně dělat a čím být, abych se cítila dobře sama se sebou. Je fajn mít plány, nějaký náznak budoucnosti... Snažím se dělat postupně malé krůčky. Každý den mít něco, na co se můžu těšit. Třeba dort, kafe, koncert, focení nebo výlet. Nic složitýho.

4a.) Jestli tomu dobře rozumím, tvoříš zatím pro sebe, "do šuplíku". Budeme se moci někdy těšit na nějakou knížku? Vydanou tvorbu, sebrané spisy, pohled do nitra Rionky?
Co se týče psaní, baví mě, ale nemůžu se mu věnovat tzv. každý den. Vyžaduje to pro mě vnitřní zklidnění a určitý inspirovaný stav, kterého nelze dosáhnout vždy. Semtam něco napíšu, ale jsou to kratší útvary, útržkovité myšlenky. Občas píšu hudební recenze a reporty z koncertů (hlavně kapel s holkama) pro Fullmoon a poslední dobou docela ráda sypu písmenka na svůj blog, i když nárazově a atypicky. Upřímně nevím, o čem by byla "celá" kniha. Autobiografické romány psát nebudu, to by nikoho nezajímalo; knihy obsahující pouze sebrané spisy z blogísku také nejsou moje parketa (navíc by tam chyběla moje podstatná hypertextová a obrazová složka). Od fantasy, která mě fascinovala na škole, jsem se odklonila. Už se nepotřebuju stylizovat do rolí nepochopených, ztracených, okřídlených stvoření pronásledovaných zrůdným osudem, etc etc. No a "obyčejná holka s obyčejným životem, s níž se ztotožníte" taky nejsem. Takže... nevím. V mé slohovkopíšící historii je velká mezera, jejíž konec zatím není vidět. Možná ale napíšu nějaké pohádky, někdy. :)

5.) S dovolením bych odskočil od knížek a příběhů, ale přesto bych zůstal i psaného textu. 10 otázek pro ... je "povídání" s uživateli Twitteru. Co pro tebe znamenají sociální sítě?
Jsem z generace, která už sice měla k dispozici barevný monitor a RAM v řádech (spíše) stovek MB, ale první web jsem si napsala v texťáku na koleně a dlouho se mi nelíbila myšlenka dynamického načítání čehokoli ze zdroje, který může zničehonic zmizet. Sociální sítě pro mě byly něco, co "nepotřebuju". Informace jsem získávala hlavně z blogů a z diskusních fór. V létě 2009 jsem se ale nechala zlákat na Twitter slečnou Amy z Evanescence. Tohle byla první sociální síť, která mě začala opravdu zajímat. Zpočátku jsem moc netušila, co s tím, respektive jsem zrovna byla v takovém asociálním stavu, takže jsem občas utweetla něco málo v angličtině jen tak pro sebe a to bylo vše. Pak jsem ale zkusila sdílet fotky (přes TwitPic a yfrog, Twitter to nativně neuměl), po kolapsu svého PC jsem si založila linuxový blog a sdílela i texty - a postupně se nějak stalo, že se kolem mně opět objevil okruh zajímavých lidí. A to nejen geeků, ale i fotografů, publicistů, blogerů, hudebníků a různých inspirativních tvořivých individuí, jejichž vnitřní pochody a tvorbu mě baví sledovat. Dnes mám na Twitteru i své sourozence a několik IRL kamarádů. Díky Android placce začala moje obrázková nátura zkoumat také Instagram (neumím to moc používat, ale je to hezké), Tumblr (odkladiště myšlenek a zajímavá tolerantní komunita) a WeHeartIt (inspirativní obrázky a pozitivní "holčičí" prostředí), ale ničím z toho "nežiju", jsou to spíš takové zdroje inspirace, ke kterým se vracím, když mám chuť, případně i zdroje novinek. V tomhle směru však Twitter bezezbytku vítězí: je rychlý, čerstvý, stručný, přehledný a zatím nedovedl zmršit svou aplikaci ani svůj smysl natolik, aby mě donutil odejít (snaha občas je... ale já jsem věčný rýpal, to nic). Google+ a LinkedIn jsem vyzkoušela, ale nemají pro mě význam. FB nemám. Blogy, fóra a knihy čtu stále, moje agresivita ani intolerance se používáním internetu nezvyšují. :)

5a.) Líbí se mi, jak to máš hezky rozdělené. :-) Kdyby sis měla vybrat na internetu jednu službu, kterou by si mohla používat, která a proč by to byla?
Nemám to "rozdělené"... :) jen jsem se asi snažila nějak pseudoOCDanalyticky vysvětlit, na co ty které blbinky jsou, protože vím, že většina lidí zná jen účel Twitteru, jabberu a FB. Prakticky ty věci skoro nepotřebuju, dovedu strávit týdny v lese bez netu, ale ráda čtu věci a nasávám podněty, takže se ke všemu víceméně periodicky vracím.
Pokud bych mohla používat jen jednu tzv. sociální síť, tak to zůstane Twitter. Pokud bys mě limitoval pouze na jediný web, tak... jsem strašně v háji, ale zřejmě by to byla buď moje fotogalerie anebo můj blog (hážu korunou). Ale wikipedie.org, okoun.cz a evanescence.cz budou v závěsu a když se nebudeš dívat, něco do nich budu určitě připisovat, páč jsem REBEL.

6.) Právě jsi mi vzala vítr z plachet, otázku z úst. Umíš si představit den, víkend, týden, bez spojení s okolím, se světem, prostřednictvím internetu? A co takový Blackout, dokážeš si představit svět bez elektřiny?
Den, víkend, týden i dva bez internetu a možná i bez elektřiny? Jo, umím. Nemůžu si tyhle dovolené dávat často, ale několikrát do roka ano a užívám si to. Jezdíme s mužem na chatu doprostřed kopců. Víkend je na rychlý restart: oheň, trochu vína a knížku; týden v lese je na procházky po kopcích a sbírání inspirace kolem rybníka. Strašně ráda kreslím v terénu, je to uklidňující. A taky se ráda věnuju focení a dlouhým procházkám do nikam. Občas jezdím pod stan a jednou bych ráda jela s kamarádkama na nějaký pořádný road trip. Samozřejmě, ráda se pochlubím obrázkem na Twitteru, když je kolem krásně a zrovna můžu - ale když nemůžu/nechce se mi, nechám to prostě být. Blackout narozdíl od těch pečlivě dávkovaných myšlenek výše uklidňující není... Napadají mě jen katastrofické postapo scénáře, v takovém období bych asi nebyla moc užitečná.

7.) A teď bude následovat sled krátkých otázek a rychlých odpovědí! :-D Dovolená v tuzemsku, nebo zahraničí?
Definice dovolené je pro mě toulání po přírodě a focení věcí. Takže v podstatě obojí. Ale tuzemské lesy vídám častěji :)

7a.) Raději léto, nebo zimu?
Popravdě - jaro a podzim. Léto hned potom. Zimu ve městě moc neoceňuju.

7b.) I když bydlíš v Brně, město nebo venkov?
Neumím odpovědět. Kamarády, zábavu a koncerty mám v Brně, kopce, toulání a svobodu nacházím na venkově. Žiju ve městě - teď. Moji rodiče z města utekli, aby založili rodinu, kdoví, co se stane mně!

8.) Co by návštěvník Brna měl určitě vidět?
Petrov. Špilberk. Vilu Tugendhat. Zoo v Bystrci, hlavně žirafy. Ožraly, co skáčou v noci na Zelňáku do kašny. Zakroucené uličky Starého Brna s oloupanými fasádami a lucerničkami jak ze Stínadel. Spoustu krásných starých vil v Pisárkách a Žabovřeskách. Nějaký divný alternativní koncert kapely, co neznáte, například v prostorách Kabinetu múz, Skleněné louky či Industry. Navštívit čajovnu - v centru je jich požehnaně a pracujou v nich fajn lidi. A nerozhlížet se moc na nádraží. Textilácká historie Brna je bohužel v troskách, ale dá se o ní aspoň číst. Brno má unikátní genius loci a snadno se člověku stane domovem.

9.) S kým by sis ráda přečetla rozhovor v #10 otázek pro ...?
S radostí bych si přečetla @Tichotlapka, @jesisem, @neurcitek, @cotomate, @ivunec, @zatnaktel, @Trinity4ever, @vaclavek, @vonWrath, @tereza_steflova, @Lucikk, @Alex21_3 a @SilenaMatka :)

10.) Uvidíme, kdo bude stejně odvážný, jako ty. ;-) Myslím, že jsem z tebe vytáhl mnoho zajímavých informací, rád bych ti poděkoval za rozhovor a poslední otázka - Je něco, co bys nám o sobě ještě chtěla prozradit a na co jsem se nezeptal?
Myslela jsem, že mě v tomhle bodě napadne nějaká převratná odpověď, ale nenapadla. I tak jsem už nakecala spoustu znaků, stačilo... Co byste o mně asi měli vědět? Jsem Vodník. Nerada vstávám, funguju pořádně až odpoledne a večer. Ráda čtu, zírám do ohně anebo na rozsáhlé vodní plochy. Kdybych nechovala potkany, pravděpodobně mám kočky. Jím všechno, piju čaj; pokud mi budete chtít koupit panáka, bude to rum; pokud se mě zeptáte na oblíbenou hudbu, zaseknu se, protože jich mám strašně moc. Mám taky moc plánů, doufám, že brzo skončí tma, přijde jaro a čas na výpravy po světě, pak mi bude zase hezky.
To je asi vše, díky za pozvání do tohoto unikátního projektu a doufám, že se "10 otázek pro..." v dohledné době zase pořádně rozjede.